Žimutice – požární útok

Do Žimutic nebylo původně plánováno jet. Dokonce jsem si chtěl odpočinout. Stejně Hanička s námi nemůže a co tam budeme dělat sami. Mladší žáci ovšem zklamání z nepovedeného útoku ve Zlivi těžce nesli a Dája chtěla mermomocí zaběhnout i s mladšíma. Dobře, řekl jsem po ukončení Zlivského dvojboje, pojedeme.

Není ovšem nikde dané, že nás do soutěže vůbec připustí. Je jedna hodina a soutěž právě začíná. My jsme ve Zlivi a cesta bude minimálně 1/2 hodiny trvat. To už ale děti sedí v autě a dožadují se odjezdu.

V Žimuticích je trochu problém s parkováním. Aut je zde víc než moc a louka omezená velikostí. Osobní auto by nemělo problém, ale dodávka je na tom hůře. Naštěstí se mi uvolní jedno místo. Zaparkuju a jdu se zeptat, zda nás vezmou do soutěže. Po cestě slyším, „Ježiši Kriste, ono přijelo Bukovsko“. To si Tejnští stýskají.

Do soutěže nás bez problémů přihlásí za 200 startovného. Zdá se to moc za děti? Kdepak, dostanou buřta a limonádu. Soutěž již začala a my jsme na startovce poslední. Je to celkem jedno, protože za pár minut jdeme na start. Ani dětem nevysvětluju nástřikové terče, které ještě neviděli. Jen jim povím, stříkejte na terč, dokud se nerozsvítí a nedivte se když to nebude hned. Další zvláštností je mašina. Je zde společná Tohatsu. Jdou s ní skvěle útoky a tak se těším.

Tým má za necelé 3 minuty připraveno a já startuju. Pak už zazní startovní výstřel a děti se hrnou vpřed. Dája která je  rozběhlá ve straších má zapojeno okamžitě. Vybíhá na trať a odtáhne rozdělovač až na místo i Andělkou, která se marně snaží zapojit béčko.

Mě to nechává klidným. Na Tohatsu se totiž nic neděje. Košík je ve vodě a můj prst čeká na automatické vývěvě. Konečně je zapojeno a já pouštím vodu do předu. Letí jako splašená. Před proudnicemi uberu a čekám až děti nastříkají. Kupodivu naplní nástřikové terče velmi rychle. Trvá jim to jen okolo 5 vteřin. Zápas s rozdělovačem je ovšem stál spoustu času. Přesto všechno mladší žáci dokázali obstát a doběhli si pro bronzovou medaili.

Bylo by to pěkné zakončení dne. Dokonce bych i odjel dříve. Čekáte ale… Ano nešlo odjet. Hanička mi odvezla klíče. Nazpět je přivezla až okolo páté večerní a tak jsme zůstali až do vyhlášení v naprosto kompletní sestavě.

Příspěvek byl publikován v rubrice Pohárovky, Soutěže a jeho autorem je Vladimír Nejedlý. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: Vladimír Nejedlý

jako vedoucí mladých hasičů na plný úvazek. V čem jsem lepší než ostatní? Snažím se děti motivovat a ne na ně řvát. A věřte že i ten nejhorší člen týmu je třeba. Může se stát, že už zítra ukáže, co je v něm. Málo kdy dnes dostaneme hotové dítko. Začíná se téměř vždy od nuly. Zvedej nohy, běháme po špičkách. Talent sám nestačí. A mnohdy stačí tak málo, abych mohl říct "Tebe jsem nepředhonil ani před dvaceti kily".

Napsat komentář